Liberec (Reichenberg) – krátký portrét
Kde mezi zelenými horami zvesela teče Nisa,
Kde ve voňavém údolí otec Ještěd přemýšlivě naslouchá,
Ty se musíš z utrpení uzdravit, jakkoliv hluboce v Tvém srdci buši.
Tam jsem byl kdysi mlád, já jsem byl v Liberci,
Ve starém Liberci student.
Tak, jak to vyjadřuje první sloka této romantické studentské básně v bolné vzpomínce, tak to jistě prožívalo mnoho německých obyvatel, kteří v roce 1945 často v krátkých hodinových lhůtách museli opustit domov. Liberec měl tehdy přes 70.000 obyvatel. Touha po této okouzlující krajině, ležící mezi Ještědským pohořím s jeho nevyšší horou Ještědem (1012 m) a Jizerskými horami, uprostřed zelených lesů, které byly jakoby stvořeny pro odpočinek a turistiku, jakož i po známých místech, které k domovu patří, či-li touha po starém Liberci je živá i po desetiletích. Pravidelné i nahodilé návštěvy jednotlivců, ale i mnohá domovská setkání i v okolí města vydávají o tom svá svědectví. Liberec se stal zejména v 19.století zámožným městem. To dokazují imposantní stavby ve městě jako např.radnice, divadlo, Obchodní komora (dnešní poliklinika) a Městské lázně císaře Františka Josefa. Příznivá poloha Liberce na silnicí z Görlitzu do Prahy, vytvořila dobré předpoklady pro založení průmyslových podniků. I píle obyvatel přispěla k tomu, že Liberec se stal jedno z nejvýznamnějších měst v severních Čechách. Především textilní průmysl byl znám daleko přes hranice i dokonce až do Nového světa, takže Liberec byl nazýván i Manchestrem Čech.
Při těchto příznivých předpokladech bylo skoro samozřejmostí, že Liberec vzkvétal ve všech oblastech společenského života. V tomto městě se dalo dobře žít. Početné sportovní i jiné spolky patříly zrovna tak k tomu jako bohatá nabídka škol a dalších vzdělávacích zařízení. Pochopitelně k tomu přispělo i městské divadlo, navržený vídeňskými architekty Fellnerem a Hellmerem, vybudované v roce 1883, které se stalo taktéž známou institucí se svou bohatou nabídkou. Mnoha mladým umělcům se právě toto divadlo stalo odrazovým můstkem pro jejich další kariéru. Zde vystupoval později světoznámý tenorista Leo Slezák ale také herci Hans Moser, Hörbigerovi, Hans Holdt a další.
Augsburg a Liberec měly leccos společného.Tak např.i divadlo v Augsburgu bylo postaveno stejnými vídeňskými architekty jako divadlo v Liberci. I Augsburg mělo významný textilní průmysl a mnoho liberečáků našlo po roce 1945 v této švábské metropole a jeho okolí nový domov. Liberečtí vysídlenci byli aktivními spolutvůrci při obnově rozbombardovaného města a proto není náhodou, že město Augsburg uzavřelo s Heimatkreisem Reichenberg patronátní smlouvu již v roce 1955. Liberečtí byli a jsou za tento patronát vděční a oživili jej projekty, které byly vždy plné naděje do budoucnosti.
Liberec – Dějiny města („historický průběh“)
Liberec – město kultury
Město, které se stalo v 18. a 19.století zámožným, se snažilo vždy vyznamenat se i v oblasti kultury a dokazovat vyjímečné. Již městský účet z roku 1600 dokazuje, že od té doby se hrálo divadlo jako např.hru „Comedia o narození páně“ anebo „Comedia o pašijích“.
V roce 1820 postavil Cech tkalců na Novoměstském náměstí divadlo pro 760 posluchačů, které uvádělo i náročné opery a zpěvohry. Roku 1879 se tento „Tempel múz“stal kořistí plamenů.
Již v roce 1880 se usnesli otcové města postavit nové, pevné a důstojné divadlo. Za pomocí darů i z řad obyvatelstva došlo k výstavbě divadla, které bylo svěřeno v celém Rakousku znamým architektům Fellnerovi a Helmerovi. Divadlo stojí za dnešní radnicí. Počet míst k sezení je kolem 850. Výtavbu dokumentuje ještě i dnes pamětní deska v německém jazyce, která je umístěna při vchodu v přízemním foyeru divadla.
Vnějšek divadla vykazuje slohové prvky německé renesance. Nad hlavním portálem jsou umístěny skupiny postav, vyjádřené múzami, holdující umění. Vnitřek divadla je bohatě ozdoben v pozdním baroku. Obrazy na stropě vyjadřují čtyři proměny hudby (dětství, mládí, věk dospělý a stáří). Vyzvednout je třeba nádhernou oponu, jde o ranní práci mistra vídeňské secese Gustava Klimta. Divadlo bylo slavnostně otevřeno dne 29.září 1883 hrou Friedricha Schillera „Wilhelm Tell“. Přitom byla odhalena i votivní deska s věnováním německému divadelnímu umění, která byla s následujícím textem zazděna ve foyeru divadla: „Jakožto pomník obětavosti , činorodosti a občanského patriotismu obyvatel Liberce a okolí, ať tento vysvěcený dům zvěstuje pozdějším generacím o tvůrčí radosti naší epochy. Všemocný Bůh, ať ochraňuje tento dům“.
Až do uzavření divadla z důvodu totální války dne 3.srpna 1944 nadchlo divadlo své diváky rozsáhlým operním, baletním, činoherním a činoherním repertoárem. Mezi tím byl i celý „Prsten Nibelungův“ Richarda Wagnera. Byl to ojedinělý výkon, dosud neopakovaný. Na programu byly všechny známé operety německé klasiky. Je třeba vezvednout, že byly uvedeny i tehdy aktuální dramata Gerharda Hauptmanna (jako na př.Tkalci). Básník navštívil Liberec v roce 1922 za velkého ohlasu obyvatelstva. A samozřejmě bylo toto divadlo pro svou kvalitu i můstkem pro operní zpěváky, tanečníky i tanečnice jakož i herce. Mnoho z nich se stalo světoznámými postavami jako na př. Paul a Attila Hörbiger, Hans Moser, Hans Holt, Erich Ponto, Julius Patzak, Leo Slezák, Alfred Leubner, Elfriede Ondteusch, Angela Sax, Gretl Zeutler-Sachs, Emmy Ullrich, Rita Ressel, Grete Volkmar (byla hostem z Dresden) a jiní.
Z Liberce pochází taktéž mnoho umělců z mnoha oblastí výtvarného umění: (namátkou)
Harald Kreuzberg (tehdy největší baletní tanečník světa – spisovatel Otfried Preußler, Hans Bielau, básník – Prof.Dr.Hans Dittrich, výzkumník v oblasti našeho dialektu – Ferdinand Gerhard, Komponista a hudebník – Prof.Edmund Nick, Komponista a jiní. Všichni tito umělci šířili dobrý zvuk města ať již doma anebo v cizině.
Liberec – město škol
Liberec nebyl jenom nejvýznamnějším průmyslovým a obchodním centrem severních Čech ale také významným městem škol. Kromě vysoké školy (její založení znemožněla druhá světová válka) mělo tak říkajíc všechny druhy škol.
Vycházíme z toho, že město mělo již ve 14. až 15.století tehdy obvyklou farní školu, která byla v husitských válkách (1419- 1436) zničena, tak jak bylo zničeno celé „městečko.“
– první listina z roku 1544 dokazuje existenci „staré školy“. Městský písař v ní vykonal úřad učitele,
– další zvrat ve školství nastal ve třicetileté válce (1618 – 1648) a pak začínající protireformaci.
Maria Theresia vyhlásila v roce 1774 „Nový školský řád“, který znamenal nový rozkvět školství. Bylo v něm stanoveno, že každý farní kostel musí mít též tzv.“triviální“ školu, (pro čtení, psaní a počty), každé větší místo pak musí mít tzv.hlavní školu a každé zemské hlavní město je povinno založit tzv.normální školu.
1889 byl v Rakousku vyhlášen „Zákon o národní škole“, který umožnil svobodnější vývoj, čímž byl umožněn další rozkvět školství. Tento zákon byl téměř nedotčen převzat i po roce 1918 pro svou efektivnost téměř všemi státy, vzniklé po rozpadu monarchie.
Národní školy (základní) v Liberci:
– 1812 ve starém městě
– 1870 ve městě Christiánově
– 1873 na Čtvrti
– 1892 na Keilově vrchu
– 1909 na Jeřábu
Přehled škol:
Před rokem 1914 bylo 5 chlapeckých a dívčích škol (pětitřídních), 1 smíšená národní škola, 2 chlapecké a 2 dívčí měšťanské školy,
V roce 1918 bylo 56 tříd národních škol a 21 tříd měšťanských škol,
V roce 1930 bylo 25 tříd národních škol, 23 tříd měšťanských, 1 soukromá národní a měšťanská škola v klášteře u Uršulek (měla 8 tříd), 1 pomocná škola se 4 třídami-
Důvody pro snížení je třeba vidět v poklesu porodnosti a v novém školském zákoně o menšinovém školství z roku 1919.
Další německé školy: (31.10.1936)
5 vyšších škol (s maturitou):
reálné gymnazium (1872), průmyslovka (1876), učitelský ústav (1892), dívčí reformí realní gymnazium, (1920), obchodní akademia (1901)
V ČSR: 1918/19: 124 německých – 157 českých vyšších škol.
1937/38: 82 německých – 286 českých vyšších škol
9 odborných škol: textilní průmysl, obchod, podpora živností, zemědělství, hudba, umění, ženská povolání, drogerie, porodní asistentky,
7 pokračovacích škol pro různá povolání, 8 školek, dětské domovy, 1 domov pro pomocnou školu, 1 Asyl-jesle panny Marie firmy Liebieg, 1 domov pro učně s nolehárnou.
Rudolf Simm
Liberec – hospodářská metropole sudetské župy
Základní kámen pro to, aby Liberec se mohl stát hospodářskou metropolí v Severních Čechách, byl položen již v 16.století, jakmile se začalo v Liberci tkát sukno. První tkalci přišli do Liberce 1578 a během třicetileté války jejich živnosti zažily veliký rozkvět., protože Valdštejn (Wallenstein) zadal ve svém panství zakázky pro své vojsko právě v Liberci. V průběhu protireformace opustilo svůj domov mnoho tkalců, což způsobilo přechodný pokles výroby.
Další rozkvět nastal v 18.století i proto, že začala stavba textilních továren, které produkci vylepšovaly i znásobily. První textilní továrnu postavil v Liberci v roce 1797 Johann Georg Berger. Přes velký odpor tkalcovského cechu obstál na trhu. Jeho příklad našel mnoho následovníků, protože cechy se staly svými předpisy brzdou v cestě rozvoje. Také se již mnoho tkalců stalo zámožnými, a proto se zbavili pout cechů a stali se fabrikanty – vznikl stav měšťanské společnosti. 1882 pracovalo ve městě 1174 tkalcovských mistrů a z tohoto stavu bylo 614 samostatnými podnikateli. Již v tomo časovém období získalo město pověst, že je „Manchesterem Rakouska-Uherska“. Byl do úkaz toho, že liberecká sukna mohla s produkty anglického textilního průmyslu konkurovat přesto, že britský textilní průmysl byl v Evropě dominující.. Hospodářskou sílu města lze vyčíst taktéž z daňového zatížení, kterému město bylo vystaveno v této době rozkvětu: Liberec platil tehdy více na daních než celé královstvcí Dalmácie.
V roce 1906 uspořádalo město Deutsch-böhmische Industrieausstellung a poskytlo tak o hospodářství v Deutsch-Böhmen skvělou výkladní skříň. Na následky První světové války trpělo zejména též hospodářství, protože zánikem dunajské monarchie zaniklo i mnoho odbytišt. Světová hospodářská krize dopadla počínaje rokem 1929 na Liberec obzvláště tvrdě. Počet textilních podniků klesl na polovinu. I přesto zůstal Liberec nejdůležitěším místem Deutsch-Böhmen, pozdější Sudetské župy. Jakožto takový uspořádalo město od roku 1920 každoročně Liberecké výstavní trhy. Přes negativní vlivy krize zůstal textilní průmyl pro Liberec dominantou: Bylo v něm zaměstnáno mnoho lidí. Tak např. továrny na zpracování ovčí vlny Johanna Liebiega zaměstnávaly 5000 osob, Franze Liebiega 2000 osob a C.Neumann a synové zaměstnávaly 1000 osob. Akciová společnost Johann Liebieg a Comp. tvořila samostatný městký celek. Zastoupen byl také průmysl kovodělný, nábytkářský a kožařský, tiskařský, na zpracování dřeva a průmysl potravinářský – asi 60 podniků – výrobky z cementu a průmysl sklářský. K tomu přišly i bankovní sektor a další kreditní instituty.
Ve vlastnictví města byla plynárna a elektrárna, vodárna, doprava autobusy a tramvajemi, spořitelna a divadlo. Ve městě měly své sídlo důležité úřady, instituty pro obchod i živnosti. I státní lesy a státní statky měly své sídlo v Liberci.
Manfred Strauß
Übersetzungen: Erwin Scholz